„Co je nového v nebi?“ Takto
mne přivítal můj zákazník a dlouholetý kamarád. Provokatér. Usmál jsem se,
jelikož také rád provokuji. Otázka mi připadala natolik nevšední, že jsem se
musel zamyslet. Těžko vysvětlovat, že moc novinek z nebe se mi nějak
nedostává. A ani by mne nenapadlo se v modlitbě na novinky
z nebeského království zeptat. Ptát se těmito obligátními zemskými slovy,
frází „Co je tam u vás nebešťanů nového?“ by mi přišlo jaksi nepatřičné. I když
nikde jsem nečetl, že by to bylo pro nebešťany urážlivé.
Pak jsem si vzpomněl, že o jedné
novince bych snad věděl. Jeden mladý člověk z mého okolí, křesťan, hodný
člověk se v těchto dnech předčasně a nenadále do nebeského království
přestěhoval. Nechal tady dole nechápající rodinu, nešťastnou manželku, miminko,
zkoprnělý sbor a známé … a také otevřenou otázku: Proč?
S mým zákazníkem jsme pak
následně dlouze hovořili. Byla to moje poslední služební návštěva dne a ani on
ani já jsme nikam nespěchali. On nespěchal domů a já jsem nespěchal na hotel.
Mluvili jsme hlavně o církvi. Začali jsme od církevního „Adama“ čili pro něj od
středověkých nenasytných prelátů a skončili jsme jak jinak než v českém
kontextu u (nejen pro něho) nepochopitelných církevních restitucí. Nakonec mne vyzval:
„Napiš pro mne takový stručný graf dějin církve. Pokud možno na list papíru
velikosti A4.“ V duchu jsem zaúpěl – poslední týden mého obcování
s církví a v církvi by vydal na román! A jenom dvoudenní synod jedné
maličké české církvičky by se dala zpracovat jako košaté dílo na stovky stran.
Asi žádné zjednodušení pro něho jen tak jednoduše neudělám. Už proto, že jsem celoživotní
fanda církevní minulosti.
Dlouho jsem tuto otázku nosil
v sobě. „Co je nového v nebi?“ Přemýšlel jsem o tom, že sice ve
Zjevení máme popis nebeských událostí, ale spárovat je se zemským děním je
nejednoduché a nejednoznačné. My prostě nevíme, co se právě teď děje
v nebi. Dokonce si ani nemyslím, že nebešťané se zatajeným dechem sledují každé
„šustnutí“ tady na zemi. I když decentní úsměv andělů při našem zpěvu
písně „Spoj nás v jedno, Pane“ na konec synodu naší církve si představit
dovedu. Ale pak mne napadlo, bylo to jako hrom z čistého nebe. My přece víme,
co se děje v nebi! Někdy. Jsou to přece situace, kdy člověk činí pokání.
V nebi nastává radost. Lukáš popisuje tuto radost natřikrát: radost
v nebi (podobenství o ztracené ovci), radost před anděly Božími
(podobenství o ztraceném penězi) a radost Otce z návratu marnotratného
syna. Teď jsem připraven a vyzbrojen: Když ho potkám příště, tak mu mohu říct,
že sice nevím co se děje v nebi právě teď, ale vím co se dělo jednoho
večera v nebi, když jsem já v kleče na zemi u své postele vyznával svoji
hříšnost a absolutní nepřijatelnost pro Boha. A podíl na té nebeské radosti
jsem často cítil, když se na dorostových táborech mladí lidé obraceli od svých
skutků k Ježíši. Mám touhu: Rád bych ještě dál působil v nebi radost tím,
že budu vést k pokání další … a že můj život bude ustavičným pokáním.
―eta