Křesťanské
společenství oslavilo 100 let své existence. Dozněly jubilejní projevy, pohasla
světla výročních slavností. Co dál? – Neodhalím žádné skryté tajemství, když
sdělím, že Křesťanské společenství prožívá v současnosti určitou krizi a mnozí
se ptají: Kam dál? Anebo dokonce: Zda dál? Konáme sice ve sborech svou službu,
ale vyvstávají otázky: Proč máme sloužit ve struktuře oddělené od struktury
církve? Jakým směrem máme vést službu? Kde rozšiřovat a kde utlumovat?
Každé hnutí má
určitý prvotní náboj, který časem vyprchává, a je třeba se průběžně zastavovat
a klást si tyto výše uvedené otázky, aby naše služba nejela na setrvačník, ale
měla dynamický impulz. Ostatně Křesťanské společenství během své historie
přinejmenším jedním takovým zásadním přelomovým obdobím prošlo – stalo se tak
po druhé světové válce, kdy vyhasínající horlivost a prudké změny ve
společnosti po nástupu komunistického režimu hrozily započatou práci umlčet a
zastavit. Díky Bohu za to, že dal tehdy pastoru Santariusovi a jeho
spolupracovníkům moudrost, že v nové době v nových poměrech vytyčili
nové cíle a nové úlohy, založené ovšem na starých, neměnných biblických
principech a zásadách.
Přemýšlíme-li
nad určitou dnešní krizí v činnosti KS-SCh, je třeba říci, že tato krize má
nejen negativní stránku, ale i svou positivní stránku. Když pastor Karol Kulisz
kladl před sto lety ideové základy Společenství, napsal v traktátu „Czego
chcemy?“ tato slova:
„…díky těmto společenstvím se bude duchovní probuzení stále rozšiřovat, až pokud možno, nakonec celý sbor přejde do tohoto společenství a společenství bude spolknuto sborem, a tak dojde k požehnané obnově celého sboru.“
Právě určité
prolnutí práce společenství a sborů je mnohde příčinou úvah nad tím, zda je
KS-SCh ještě potřebné. Cíle, který byl před sto lety vytyčen, již bylo v mnoha
sborech alespoň částečně dosaženo. Má tedy KS-SCh ještě nějaké poslání, nebo už
svůj úkol splnilo a je na čase se rozpustit?
Myslím, že
Křesťanské společenství má stále v církvi svůj úkol, či – přesněji
řečeno – může ho i v budoucnu mít. Důvodů je vícero, zmíním tři:
1) Křesťanské
společenství, které vytváří struktury práce založené na čistě dobrovolnické
(tj. neplacené) službě, prakticky uskutečňuje zásadu všeobecného kněžství.
Lze samozřejmě namítnout, že tuto zásadu lze realizovat ve sborech i bez
KS-SCh. Ano, je to možné. Ale pokud jsme přijali určité dědictví, proč se ho
bez rozmyslu zbavovat? Navíc systém sborové práce má přece jen tu nevýhodu, že
je v něm možné tiše a skoro nepozorovaně přesunout službu na pastory či
jiné zaměstnance, a služba členů sboru ustává. Plíživě se tak může vkrádat
vlažnost a je dlouho nepostřehnutelná. Naopak v činnosti Křesťanského
společenství se vlažnost projeví takřka okamžitě. Buď jsou bratři a sestry horliví
a pracují, nebo horliví nejsou a nepracují. Nemají žádnou jinou pobídku (jako
je třeba mzda nebo plat) k tomu, aby zachovávali nějaké církevní činnosti
– aby zachovávali formu, vytratil-li se obsah.
2)
V misijním díle často občanské sdružení dosáhne dál než církev –
proto i různé „vyznavačské“ církve (jako je Apoštolská církev nebo Církev
bratrská) zakládají občanská sdružení, kterým jsou svěřovány určité úlohy,
zpravidla v evangelizační oblasti. I kdyby tedy ve všech sborech nastalo
dokonalé prolnutí Křesťanského společenství se sborem, mohlo by KS-SCh fungovat
nadále s tím, že by se zaměřilo právě na takovéto určité specifické
činnosti. V tomto bodě je ovšem třeba přiznat, že máme velké rezervy. Loni
byl učiněn institucionální krok tímto směrem, když byly novelizovány stanovy
Společenství tak, aby mohly vznikat různé specializované evangelizační služby
pod deštníkem KS-SCh. Je potřebné tuto možnost využít a vytvořenou formu
naplnit obsahem.
3) V naší Slezské církvi evangelické je bohužel stále velký prostor
pro falešná učení. Jsou nejen trpěni, ale i pozýváni lidé, jejichž duchovní
orientace je zcela jiná, než je evangelické křesťanství založené na autoritě
Písma svatého. Nepřekáží nám, že mladí bohoslovci studují na ústavech, které se
vzdalují teologii reformátorů a stávají se semeništi herezí a bludných učení.
Do církve se vtírá teologický liberalismus, nerozvážně široce pojatý
ekumenismus – a je dějinnou zkušeností, že za úpadkem učení přichází i úpadek
mravů. Zde připadá Křesťanskému společenství úkol dbát na čistotu učení
a pilně vést vyučování v duchu nejlepších tradic reformačních a
probuzeneckých. Ovšem vztah církve a Společenství v tomto bodě není možná
jednostranný: I církev ovlivňuje Společenství a zakotvení KS-SCh v církvi
tvoří určitou brzdu proti tomu, aby se ve Společenství prosadily extrémní
nauky. I zde můžeme sáhnout pro příklad z minulosti – když se od SCEA V v 50. letech oddělil Svaz pro rozhodné
křesťanství, jeho členové brzy upadli do vleku pochybných proroctví a nedbali
na moudré rozsuzování duchů, což pak vyústilo do jejich masového exodu do
jihovýchodního Polska. Lze tedy uzavřít, že v oblasti učení je soužití
církve a Společenství určitým systémem brzd a protivah, který chrání obě
jednotky před upadnutím do nezdravé krajnosti.
―tek